Domů >> Cestujeme >> Deník z Kuby – díl 3. - Feliz Navidad/Veselé Vánoce

Deník z Kuby – díl 3. - Feliz Navidad/Veselé Vánoce

Vánoce

Dnes jsou Vánoce. Po ránu přijíždí část rodiny z otcovy strany mé milé. Potřásám si několika pravicemi, prohazuji několik zdvořilostních vět a sledujeme zabijačku vánočního vepříka. Máme docela napilno, jelikož musíme do města nakoupit dárky a potraviny. První zádrhel nastává, když zjišťujeme, že všechna tři auta z vesnice mají nějakou závadu. Popocházíme tedy na hlavní ulici, kde postává pár zoufalých hloučků lidí snažících se stopnout jakýkoli dopravní prostředek. Asi po 40 minutách se na nás usmálo štěstí a nastupujeme do náklaďáku upraveného pro přepravu osob. Naše gugua (autobus) pomalu přejíždí přes hromadu děr na silnici a my se natřásáme na tvrdých dřevěných lavicích. Po projetí několika hlubokých děr začínám závidět stojícím spolucestujícím. Bolestivou masáž zadnice občas uvolní zastávka uprostřed ničeho nebo policejní kontrola, která pravidelně měří hladinu paliva v nádrži, jakousi hůlkou, kterou do ní ponoří.

Po půl hodině vystupujeme ve městě. Má milá mne doprovází do telekomunikační společnosti, kde je veřejný internet a sama odchází do banky vybrat nějaké peníze na dárky. Po pár minutách se dostávám na řadu, abych si koupil internetovou kartu. I pro takovouto banalitu je potřeba předložit pas, který u sebe mám a milá, a tak rychle vybíhám ven zda ji ještě nezahlédnu. Nerad bych tu na ní hodinu či dvě čekal jen tak. Už je v nedohlednu a mě napadá poslední možnost, jak prokázat svou totožnost. Mám u sebe mobil a v něm fotku pasu. Povedlo se. Usedám za počítač zadávám údaje ze zakoupené karty a po týdnu si užívám vln internetu. Po hodině, kdy mi vypršel zakoupeny čas se objevuje má milá a my pokračujeme v nákupech. Neúspěšně se snažím po celém městě zakoupit USB kabel k tiskárně, kterou jsem přivezl. Tiskárny sem holt ještě nedorazily. Vyhladovělí navštěvujeme zastrčený paladar – domácí restauraci a poté pokračujeme v nákupech darů a potravin.

Když už máme několik tašek jídla, dárků a dvě krabice rumu, vyrážíme navštívit naší známou, která nám za pár dní pronajme svůj byt. Mávneme na projíždějící bicitaxi, což je napůl kolo, napůl rikša. Instalujeme nákup i sebe a jedeme na návštěvu. Cestou zjišťuji, že náš rikša žil 4 roky v ČR a tak procvičujeme jeho 30 let nepoužívanou češtinu. Snad každý desátý Kubánec byl někdy v ČR. Většinou vysokoškoláci pracovali v automobilovém průmyslu. Tento vystudovaný právník natíral naše nákladní vozy LIAZ.

Po krátké návštěvě u známé přejíždíme s naším novým známým rikšou na autobusák, kde přesedáme do auta a valíme na vánoční sešlost. Místní si na vánoce nedávají dárky a tak tu počínám novou rodinou tradici. Balící papír jsme nesehnali, a tak balíme dárky aspoň do novin. Pouštím pár českých vánočních hitovek a za bujarého potlesku rozdávám zakoupené dary. Je krásné vidět radost a napětí ve tvářích obdarovaných. Má milá myslela na všechno a tak i já dostávám svůj dáreček. Po této místní novince přichází místní tradice ve formě pečeného vepříka. Nejdříve dostává nejmladší člen rodiny, tedy dcera mé milé prasečí ocásek, který hned spokojeně cumlá a poté se začíná porcovat celé prasátko. Po natlakování žaludků se popíjí rum a strýček, který je muzikant hraje zvesela na kytaru. Kolem desáté se s akčnější půlkou rodiny a několika flaškami rumu vydáváme na místní kulturní akci.

Aby byla i cesta tam zábavná, beru počítač s reptákem, ze kterého se linou místní hitovky. Po chvíli usedám ke stolu na terase a zjišťujeme, že náš zvukový aparát hraje skoro stejně hlasitě jako ten místní. Pijeme, bavíme se a možná bychom začali i tančit, kdyby nevypnuli místní sound. Kolem dvanácté večer tedy přebíráme hudební žezlo a pouštíme písně dokud nám to baterie notebooku dovolí. Cestu do postele si už nepamatuji, zato následující kocovinu ano.

Následující den se budím ještě pod vlivem, loučíme se s odjíždějící částí rodiny, která nelení a popíjí zbývající rum. Snažím se dospat noc a chtě nechtě začínám střízlivět, což se projevuje zvyšující se bolestí hlavy a žaludku. Kolem jedné odpoledne do sebe soukám pár soust jídla a dvě tabletky, které mi po pár hodinách ulevují od bolesti. K večeru do sebe konečně dostávám porci jídla. Zapíjím pivkem a před spaním dokoukávám film.

Další den se flákáme doma a k večeru vyrážíme pro klíč k zapůjčenému bytu. Stopujeme na hlavní jeep, ve kterém má milá potkává známého kněze, se kterým zvesela klábosím, až jsme najednou v MOA. Vystupujeme poblíž kulturní akce, která ještě nezačala a tak se vyrážíme najíst do oblíbené domácí restaurace. Mňaaam … výborný steak zapečený se sýrem. Poté navštěvujeme tetu, načínáme rum a strojíme se na místní diskotéku. Dovnitř se dostáváme za pomoci Kubánce, která nás nakonec stojí několik piv. Chvíli sedíme, pak tančíme, potkáváme pár známých a kolem jedné se vytrácíme. Prvně vidím svou milou pod vlivem. Poslední pivo v restauraci ani nedopíjí, pak už domů spát.

Dnes se loučíme s tetou, dáváme pizzu, místní pivo a povozem za 2 pesos na osobu valíme na autobusák, odkud jezdí auta do Punta Gorda. Doma odpočíváme a večer vyrážíme za zábavou. Chvíli posedáváme na místní kulturní akci, kde se místní baví houpáním na kolotočářské lodi a po pár pivech valíme znaveni domů.

Po ranním počtení v knize objedváme tajně propašované hovězí maso, které je tu postaveno mimo zákon. Odpoledne vyrážíme i s malou Ines na show do hotelu v Moa. Ta se bohužel nekoná a tak si jen obhlížíme vypuštěný bazén a já očumuji pár hostů. Jsou zde ubytovaní Češi, kteří pracují v kancelářích místní fabriky na nikl. Vypadá to, že všichni odjeli do ČR na svátky. Po krátké zastávce v našem novém bytě, kde jsme stihli uklidit a vypít flašku rumu, jdeme na místní molo, kde dáváme kuřátko se smaženým banánem a večer se už jen tak flákáme u flašky s rumem.

30. 12. 2014

Jedeme do MOA nakoupit jídlo a pár drobností na zítřejší novoroční zabijačku. Kolem jedenácté procházíme provizorní tržiště ovoce a zeleniny. Někdo prodává z náklaďáku, někdo má stánek a ti ostatní prodávají z hromádek poskládaných jen tak na zemi. Kupujeme nějakou zeleninu, ovoce a jedno pivko na občerstvení. Stopujeme jedno bicitaxi a vyrážíme do krámku, kde prodávají matrace. Ta v zapůjčeném bytě je už znatelně proleželá a podezřele zapáchá. Když kolem jedné dorážíme ke krámku je ještě zavřený. Postává před ním však několik nakukujících zvědavců, což nám napovídá, že by mohli brzo otevřít. Asi po deseti minutách se otvírají dveře a hlouček se hbitě sune dovnitř. Po chvilce vcházíme i my a nadšeně pokukujeme po jediné matraci v krámku. Když se dostáváme na řadu je nám oznámeno že vystavená matrace s cenovkou je na příkaz vlády určena pro lidi v nouzi. To, že se na té naší nedá spát se však prý za nouzi nepovažuje, a tak bez pořízení odcházíme. Bicitaxi nás převáží před náš byteček, kde klábosíme a popíjíme rumík. Kolem sedmé večer dostáváme hlad a vydáváme se na pěší výlet do našeho oblíbeného paladaru (restaurace) EL PALENQUE. Bohužel mají dnes zavřeno a tak stopujeme bicitaxi a vyrážíme do jiného paladiu, který se ukazuje být až kdesi na konci města.

Domlouváme se s naším rikšou, že na nás počká a usedáme k jedinému volnému stolu. Obsluha zřejmě nestíhá a tak až po půl hodině dostáváme na stůl menu. Po dalších dvaceti minutách nám přinášejí vodu v konvičce. Bohužel bez skleniček. Po deseti minutách dostáváme i skleničky a poté konečně i jídlo. Po chvílí se objevuje náš rikša s tím, že si na chvíli někam zajede – chudák se už načekal. Poté, co jsme dojedli a zaplatili, vycházíme s obavou o náš odvoz ven. Rikša naštěstí věrně čeká a tak, s občasným vysednutím a popotlačením našeho vozu v těžkém terénu, dorážíme na hlavní, kde stojí jediné auto, které nás snad odveze do vesnice Punta Gorda za městem. Jeep má namířeno do 100 km vzdáleného města Baracoa. To je naštěstí směrem, kde je náš cíl a tak po chvilce smlouvání zachraňujeme 6 čekajících cestujících a vyrážíme. Místní transport jezdí pro místní za minimální cenu. Je však nutné ho naplnit případně doplatit za ostatní cestující. Jinak se prostě nikam nejede a čeká se na doplnění posádky. Všichni jsme trochu zmateni, když řidič na křižovatce místo ven z města zamíří do centra. Nakonec nás veze na druhou stranu města, kde nás předává jinému řidiči, který zřejmě spal a čekal až jeho syn naplní auto lidmi. Bez jediného slova usedá za volant a zuřivě vyráží vpřed. Všichni máme oči upřené vpřed a jen čekáme, kdy přijde první smyk. Nikdy jsem se z města nedostal tak rychle do naší vesnice. Cesta je plná nerovností, při kterých auta téměř zastavují. Tento řidič má však jiný styl jízdy. Před dírou nepřibrzďuje, ale naopak přidává a snaží se jí přeletět. Před vesnicí vystupujeme a modlíme se za ostatní, aby dojeli živí a zdraví.

31. 12. 2014

Dnes se snažím co nejvíce vyspat, abych byl připraven na dlouhý novoroční večer. Kolem jedenácté vycházím na terasu, kde se již vesele popíjí rum a kde vrcholí přípravy na pečení novoročního vepřete. Ze všech koutů vesnice se ozývají zoufalé výkřiky zabíjených vepřů. Mám z toho chvílemi mrazení v zádech, ale říkám si, že kdyby měl kapr hlas, tak by to u nás vypadalo asi ještě hůř.

Vepřík se začíná péci a já s mou milou vyrážíme pro pár flašek rumu do horní části vesnice. Krámek je ještě zavřený, a tak se stavujeme za jejími přáteli, jenž bydlí ve zřícenině paneláku postaveným Che Guevarou. Za panelákem v místě, které bych nazval stokou se rožní dva vepříci a vesele se popíjí rum. Přisedáme a za neustálého okusování mravenci se bavíme s místními. Jeden z nich je bývalým strážcem parku, který jsem chtěl nedávno navštívit. Ještě, že jsem nevyrazil. K návštěvě je prý potřeba povolení, které se dá získat jen v 1000 km vzdálené Havaně. Přislibuje mi, že se pokusí zajistit protekční návštěvu a my lehce přiopilí odcházíme do krámku a cestou za rodinkou se ještě stavujeme v malém domečku kamarádky jménem Čina – tato dívka má rysy poločíňanky. Domeček zvenčí vypadá spíše jako chlívek a uvnitř také, nebýt nábytku a zlatavých polštářů. Poté přicházíme za rodinou, kde se již chladí dopečený vepřík. Po hostině se mladší část rodiny včetně nás dvou chystá na novoroční mejdan v horní části vesnice. Další pro nás neznámou tradicí je, že se na takovou událost vyráží v novém oblečení. Má milá však zapomněla doplnit šatník a tak zoufale kombinuje, co se dá. Za neustálého peskování matky obléká jediné nepoužité šaty, ke kterým se jí nehodí žádné boty. Tak nakonec zůstáváme doma a o půlnoci jen otvíráme flašku Havany na střeše našeho domečku. Šťastný Nový Rok! Feliz Aňo Nuevo! Happy New Year!

Země: 
Jak se ti líbil článek?: 
0
Zatím nehodnoceno