Domů >> Cestujeme >> Deník z Kuby – díl 5. - Pravý venkov

Deník z Kuby – díl 5. - Pravý venkov

18. 1. 2015

V jednu odpoledne i s malou naskakujeme na polootevřený jeep a vyrážíme navštívit pravý venkov. Nedávno jsme při čekání na odvoz domů potkali Kubánce, který nás pozval na svou farmu. Po hodině drncání na jedné z nejhorších silnic na Kubě dorážíme do vesnice Santa María. Potkáváme se s naším známým a podél proudy řeky, kterou dvakrát brodíme jeepem dorážíme k farmě. Poslední brod je nutné zdolat pěšky a já začínám litovat, že jsem si výjimečně vzal zavřené boty místo crocsů. Bosky po kolena ve vodě se bolestivě svíjím při došlapávání na všelijaké kameny. Náš řidič se pro jistotu nechává nést na zádech našeho kamaráda.

Seznamujeme se s celou rodinkou včetně čilého 93 letého pradědečka. Ten hned otvírá konverzaci s tím, že povídat si je jeho koníčkem. Krom jiného nám vypráví o jeho otci a babičce. Ti jeho věk překonali v prvním případě o 10 a ve druhém o celých 22 let. Tento pán, který zažil Kubu ještě před revolucí, by měl co vyprávět ještě dnes. Jeho vnuk – můj kamarád mi však chce předvést, co jeho farma nabízí. Je tu několik čuňíků, slepic, kohoutů, koček a jeden papoušek.

Po chvíli se objevuje náš řidič se dvěma kmínky banánů, které si prý doma zasadí. Náš kamarád šplhá na blízký strom pro pár čerstvých pomerančů a na vedle rostoucí palmu pro kokosy. Po občerstvení vyrážíme na výlet k vodopádu. Je to kus cesty a tak naskakujeme na povoz tažený dvěma býky. Úžasný zážitek vyžadující pevného úchopu a trochy balancu. Několikrát projíždíme řekou. Po blátivé cestě plné kaluží dorážíme téměř až k vodopádu. Poslední úsek po úbočí je nutné zdolat pěšky. Díky včerejšímu dešti je vodopád celkem zuřivý. Po ukázkovém skoku kamaráda se osměluji a skáču přes něj šipku. Uaaaaaa :) ... pár skoků a za chvíli se zase kodrcáme zpět za spřežením. Na farmě finišuje příprava večeře. Domluvili jedno z tradičních vesnických jídel. Lepší kuřecí – tedy slepičí jsem nikdy nejedl :)

23. 1. 2015

Dnes vyrážíme s pár místňáky na kohoutí zápasy. Díky větší skupince kamarádů splývám s davem o něco více než obvykle. Díky tomu se poprvé dostávám z vesnice až do města zcela zdarma. Měli jsme i trochu štěstí. Zdarma se svezete jen s autem, které jede pracovně a veze nějaký materiál. Ve městě kupujeme dvě flašky havany a zastavujeme jednoho kočího s povozem. Jeho, na zdejší poměry, silný kůň kluše dokonce i do strmého kopce. Na vršku za městem nás chce kočí vyložit. Po menším smlouvání nás však ještě proveze lesem, kde končí cesta a my po pěšině scházíme k řece, kde se to již hemží lidmi a kohouty. Já jako jediný běloch a má milá jako jediná žena jsme vzbudili menší rozruch. Po pár zvědavých pohledech se všichni zase začali zajímat a kohouty. Ti se nejdříve zváží, aby se vybrali stejné váhy pro zápas. Ten se odehrává v jakési aréně připomínající cirkusový výběh, kolem kterého jsou kulatinové lavice ve třech úrovních. Po půl metrech jsou na lavicích sotva viditelná místa, která si za 10 pesos rezervujeme. Když se domluví několik majitelů kohoutů, nahrnou se všichni na zakoupená místa a zápas může začít.

Nejprve se vhodí jeden z kohoutů doprostřed arény. Druhý se drží v ruce na kraji, stanoví se kurz a v tu chvíli začínají sázky. V postatě se můžete vsadit s kýmkoli, kdo chce sázet na jiného kohouta než vy. Po chvilce se do ringu vhazuje druhý kohout a za ním naskakuje do arény rozhodčí. Kohouti se do sebe pouští hlava nehlava. Tedy spíše krk hlava. Na zadní části nohy, kde mají od přírody pařát se jim připevní ostrá ostruha. Z té se tímto stává hlavní zbraň v zápase. Kohout, který inkasuje více dobře mířených ran, většinou po naprostém vyčerpání umírá. Rozhodčí zasahuje ve chvíli, kdy se zaťatá ostruha zasekne v těle jednoho z nich. Jinak, až při závěru boje, kdy jeden z kohoutů leží na zemi. Atmosféra hřmícího davu dodává těmto zápasům neuvěřitelní náboj. Krev není na kropenatých kohoutech téměř vidět a do posledního dechu bojují s takovou vervou, že i mne, pacifistu, tyto zápasy nepohoršili. Má přítelkyně hecovala kohouty jako smyslů zbavená. Stejně tak většina davu. Po několika zápasech se vše uklidní a lidé se rozejdou jakoby nic. Tato hořkosladká show má tradiční původ a i přes zákaz se tyto zápasy konají víkend co víkend.

28. 1. 2015

Vracíme se na venkov do Santa María. Jsme totiž pozváni na 38. narozeniny Juniora. Junior proto, že na stejné farmě žije krom jeho otce ještě i devadesátitříletý dědeček. Při minulé návštěvě jsme se domluvili, že místo tradičního selátka se bude servírovat ovce a dvě Jicotía. Ovce je tu celkem obvyklé jídlo, zatímco Jicotía je chráněný tvor žijící jen v džungli. Místní ho však občas loví za pomoci psů a je považován za pochoutku.

Kolem druhé odpolední seskakujeme z jeepu a brodíme řeku před farmou. Junior je už v náladě a náš dar v podobě krabice rumu mu ještě přidává další jiskru v oku :)
Nejdříve sledujeme porcování ovce a pak se smíšenými pocity obhlížíme dvě pověšená stvoření připomínající přerostlé potkany. Ovce se začíná dusit v obrovském hrnci nad ohněm a my vyrážíme na povozu zpět do vesnice, kde budou známí juniora péci dvě Jicotía. Nadskakujeme na povozu za běžícím koněm a po několika brodech se ocitáme ve vesnici, kde předáváme dva tvory k pečení. Pod rouškou noci se vracíme a po chvíli si už mlaskáme nad talířem ovčího ve vlastní šťávě. Propíjíme se pár flaškami a v nejlepším se na stole objevují dvě křupavoučké Jicotía. Lahodné masíčko promašťuje naše žaludky a my zvesela popíjíme rum až do rozbřesku.

Země: 
Jak se ti líbil článek?: 
0
Zatím nehodnoceno