Domů >> Cestujeme >> Deník z Kuby – díl 4. - Pláže, vízum a kolky!

Deník z Kuby – díl 4. - Pláže, vízum a kolky!

6. 1. 2015

Vyrážíme já, má milá, její matka a dcera na 50 km vzdálenou pláž jménem Maguana.
Vzhledem k žalostnému stavu vozovky trvá cesta více než hodinu a to jedeme jedním z nejmodernějších aut v kraji.Cestou dvakrát zastavujeme. Jednou kvůli nevolnosti malé, a pak pro nákup mandarinek, banánů a manga.
Kolem jedenácté vystupujeme kousíček od 2 km dlouhé pláže, kde nás téměř okamžitě pobízejí místní k nákupu toho či onoho. Kupujeme pár čerstvých kokosových ořechů a mandle v medu.

Po občerstvení se vrháme do vln oceánu a necháváme se jen tak houpati vlnami. Po osvěžení se chvíli válíme na pláži a u místního domlouváme oběd v restauraci. Za chvíli usedáme na zahrádku a objednáváme dnešní specialitu - nakládané kuřátko pečené na dřevěném uhlí. Nutno říci, že jedno z nejlepších, co jsem kdy jedl. Jídlo zapíjíme maracujo-mangovým džusem a zhluboka oddychujeme při trávení štědrých porcí.

Vzpomínám na nedalekou pláž, kterou jsem navštívil při svém prvním pobytu na Kubě a tak se klube menší pěší výlet pod paprsky žhnoucího slunce. Po dvaceti minutách přicházíme na roztomilou půlkruhovou pláž, kde, krom nás, leží jen dva turisti. Obhlížím jediný domek u pláže a říkám si: „Sem bych se na pár let klidně přestěhoval“. Síla mé myšlenky mi přivábila bratra majitele onoho domečku. Majitel ho zrovna prodává. Po chvíli nás provází zrekonstruovaným plážovým domkem, který se téměř dotýká pláže. Za domkem je asi 20 metrů dlouhá cestička vedoucí k vyvýšenému altánku uprostřed palem s výhledem na oceán. No prostě naprostá idylka. Uvidíme, jak tohle ještě dopadne :)

12. 1. 2015

Dnes si jedu vyzvednout motorku z půjčovny. Přes svátky byly všechny dvě vypůjčené. Když zahlédnu stroj k zapůjčení, tak se zhrozím. Je to totiž stejný model motorky, kterou jsem si před půl rokem koupil v ČR. Téměř nová vyšla na 10 000 a během půl roku byla dvakrát v servisu. Ta zde v půjčovně za sebou však zjevně měla víc času a víc hrubšího zacházení. Ani ta moje nemá zrovna odpich, ale tato? Sotva se rozjela a zadní brzda jakoby nebyla. Jiná však není a tak jsem se musel spokojit s tímto vrakem. Při plouživé jízdě doprovázené nezdravím zvukem motoru se konečně začínám cítit jako pravý Kubánec :) ...

Jsem tu již téměř měsíc, a tak první cesta vede do banky pro kolek na prodloužení víza. Chvíli čekám ve frontě a marně se snažím vzpomenout na cenu kolku k vízu. Beru tedy pro jistotu čtyři deseti dolarové kolky s tím, že pokud jeden zbude, uplatním ho pro další prodloužení víza. Budu tu přeci ještě dva měsíce. Po půlhodinovém čekání na cizinecké policii zjišťuji, že je zapotřebí mít kolky v hodnotě dvacetipěti dolarů. Já mám sice čtyři po deseti, ale ani jeden po pěti, takže hurá zase do banky. Jenže ta má již ve tři zavřeno. Za zavřenými dveřmi je však ještě poslední zákazník a po mém zoufalém pohledu mne pouští dovnitř pro kolek ... hurá a zase zpátky na cizineckou. Tam zrovna probíhá svačina a tak čekám další úžasnou půlhodinu. Nechávám si prodloužit vízum rovnou o dva měsíce a co se nestane. Došlo lepidlo na přilepování kolků. Už už začínám propadat zoufalství, když v tom se objeví spásná ruka s lahvičkou lepidla. Hurá, mám vízum do konce pobytu.

13. 1. 2015

Po obědě startujeme motorku a ve třech i s malou Inés, vyrážíme k nedaleké řece. Z hlavní silnice sjíždíme na polní cestu a nad hlavou se nám začínají prohánět první podezřelé mraky. Po patnácti minutách drncání nám začíná pršet. Zastavuji a ptám se, zda se někomu chce po této sprše ještě koupat v řece. Odpověd zní k mému údivu ano, a tak pokračujeme v dešti až k řece, kde se chvíli schováváme před deštěm v bývalé vodárně. Po dvaceti minutách přestává pršet a my scházíme k řece. Má milá se koupe po kubánsku – tedy v oblečení. Já chvíli váhám, zda se mi s mraky nad hlavou vůbec chce do chladné řeky. I pod mraky je však dosti horko a tak skáču do vody. Probíhá menší kurz plavání pro Inés. Lov krevetky. A po hodince se sbíráme a vracíme se domů.

14. 1. 2015

Po ránu je trochu dusno. Tedy mezi mou milou a její matkou. Nakonec však i se zpožděním vyrážíme na výlet. Jedeme na pláž na ostrově Cayo Saetia.

Tento asi sto kilometrů vzdálený ostrov patří přímo Raulu Castrovi. Je zde jeden hotel, jedna restaurace, několik pláží a dokonce i safari park. Naše motorka chvílemi uhání s větrem o závod. Jsou to ty chvíle, kdy jedeme z kopce. Do kopce však nejede rychleji než 30 km v hodině. Tento rychlostní rozdíl ve mně probouzí všelijaké emoce. Ale což. Aspoň si vychutnám výhled po okolí. Téměř po třech hodinách jízdy přijíždíme k padacímu mostu vedoucímu na Raulův ostrov. Po kontrole pasů jsme nasměrováni na pláž. Po dalších několika kilometrech kodrcání se před námi objevuje malebná scenérie a pláž posetá turisty. Ti sem většinou dorazili z blízkých hotelů na dvou zakotvených katamaránech. Je kolem třetí a tak si v restauraci nad pláži objednáváme jídlo a sledujeme dění pod námi. Najednou se odněkud zespodu terasy přiblíží obrovský barevný papoušek. Chvíli nás obchází a já ho podezřívám ze spolupráce s Kubáncem, který se za chvíli objeví s nabídkou fotky s papouškem za nějaký ten dolar. Kubánec však nikde a papoušek už osmělen vybírá porci kuřete z talíře mé milé. Ta již dojídá a přenechává mu i ostatní kosti k ozobání. Za chvíli se objevuje i Kubánec. Místo s nabídkou fotek však s omluvou za nevybíravé chování jeho ptáka. Během dopíjení drinku sledujeme, jak většina turistů nastupuje do dvou katamaránů a mizí v dáli. Máme tedy celou pláž pro sebe. Paráda :) Užíváme soukromí na pláži. Pohupujeme se s přicházejícími vlnami a po chvíli se nám přímo pod nohama začínají proplétat asi 20 cm velké rybky. U moře jsem byl nesčetněkrát, ovšem až zde jsem zažil opravdu přítulné rybky, které se sem tam otřeli o mé lýtko. Úžasný zážitek.

Po romantickém západu slunce přejíždíme ostrov plný volně pobíhající zvěře. U padacího mostu platíme poplatek za návštěvu ostrova a poté míříme do 20 km vzdáleného města Mayarí, kde chceme přespat před návratem domů. Cesta je to dosti náročná, jelikož světla motorky fungují asi tak na dvacet procent. Pomalu se ploužíme po silnici a jen když se za námi objeví auto, které nám osvítí cestu, tak rychle přidáváme plyn. Když nás auto předjede opět zpomalujeme. Stylem horské dráhy dorážíme po třiceti minutách do cíle. Na první benzínce ve městě doplňujeme žíznivou nádrž a poptáváme se po možnosti přespání. Jsme nasměrováni a po chvíli ťukáme na dveře nejhezčího domu v ulici. Sympatický pán nás nechává chvíli čekat ve svém obýváku, kde si povídáme se zbytkem jeho rodiny. Když nás uvádí do právě uklizeného pokoje jsme nadšeni. Útulný pokoj s klimatizací, celý ve světlomodré barvě vypadá úžasně.

15. 1. 2015

Ráno si dopřáváme bohatou snídani. Klábosíme s rodinkou, u které jsme ubytováni a kolem jedenácté se mažeme krémem, aby nás ochránil před žhnoucím sluncem. Startujeme motorku a míříme zpět do naší vesnice. Nutno říci, že po včerejším kodrcání máme bolavá pozadí a tak každou půlhodinu zastavujeme, abychom jim ulevili. Stylem horské dráhy se přibližujeme k domovu. Znenadání se ozve rána odněkud z motoru a motorka chcípne. Po zastavení je slyšet zvuk vařícího se oleje. Nechávám motorku chvíli vychladnout a pak startuji. Vše vypadá nadějně než zaberu za plyn a motorka bez pohybu zvedne otáčky. Vařící olej zřejmě dopomohl k přetržení tažného řemenu. Nezbývá nám než zavolat do půjčovny a poradit se, co dál. Máme štěstí v neštěstí. Mechanik je zrovna v autě jedoucím naším směrem. Po chvíli k nám couvá starý automobil, který před chvílí projel. Zezadu vystupuje mechanik. Náhradní díl nemá a tak nasedá na motorku, chytá se auta a po chvíli mizí v dáli. Nezbývá nám než si stopnout auto a dojet po Kubánsku. Naštěstí nám po deseti minutách zastavuje místní převozník a po dokončení trasy ve městě Moa nás, za menší poplatek, dováží až do naší vesnice.

Země: 
Jak se ti líbil článek?: 
0
Zatím nehodnoceno