Domů >> Cestujeme >> Deník z Kuby – díl 2. – Nové doma

Deník z Kuby – díl 2. – Nové doma

20.12.2014

Rychle se balíme a hurá do Varadera. Po menších neshodách na autobusáku usedáme sami do staré americké káry a vyrážíme. Ve Varadéru nastupujeme do hop on hop off busu a celé město projíždíme. Po jízdě dáváme luxusní oběd. Já dostávám obrovskou rybu a má milá půlku kuřete. Najedeni se přemísťujeme 20 metrů na nádhernou bílou pláž lemovanou tyrkysovou vodou … koupačka, válečka a pak zase pomalu zpět. Chvíli čekáme než přijede domluvený odvoz. Staré káry z Matanzas prý nemají právo vozit po městě turisty a tak musíme za město ještě taxíkem za 5 cuc, pak již dojíždíme za domluvených 10 do Casy.

Večer popocházíme deset metrů do nejbližší a údajně luxusní restaurace – Paladaru. Je zde narváno k prasknutí a tak nás číšník žádá o půlhodinové strpení. Po půl hodině se uvolňuje stůl a mi usedáme do provoněné místnosti za krásně upravený stůl. Číšník nás informuje o dnešních specialitách a podává nám pestré menu. Vše vypadá výborně, ceny jsou též sympatické a tak objednáváme talíř krevet s olivami a pečená žebra v alobalu. Po chvilce dorazí na stůl neuvěřitelně velké porce s několika přílohami, z nichž se jedna vyjímá uprostřed krásné mušle. V půli porce vzdáváme náš kulinářský boj. Necháváme si jídlo zabalit s sebou a objednáváme pár drinků. Jako poslední odcházíme naplněni domů a spokojeně usínáme.

Dnes nás čeká výlet do jeskyně. Nejdříve se snažíme dle návodu dojet místními spoji. Ten druhý nám však ujíždí přímo před nosem a tak stopujeme taxi. Jedeme jednou z nejrozklepanějších kár v okolí, která jen stěží vyjíždí jediný kopec, na kterém je rekreační zóna se vstupem do jeskyně. Vystupujeme na místě plném Kubánců, kteří tančí či jen tak popíjí v několika místních barech a po hodince čekaní se připojujeme ke skupince 40 lidí, která se chystá sestoupit pod zem. Uprostřed velké místnosti jsou dvě zídky mezi nimiž je schodiště, po kterém scházíme a rázem se ocitáme uprostřed obrovského dómu jeskyně. Na okolních zdech se tkví obrovské krystalické vodopády tisíc let starých usedlin nejrůznějších minerálů, od stropu až k zemi se sem tam spojují několikametrové stalaktity se stalagmity a vznikají tím obří sloupy, které jakoby držely strop jeskyně na svém místě. Náš průvodce nás vítá, předává pár úvodních informací a vede nás hlouběji po schodištích a všelijakých chodbách. Jelikož je naše skupina velmi početná, držíme se nejdříve úplně vzadu, abychom si vychutnali toto místo o samotě. Vzadu se však po chvíli drží i početná skupinka adolescentů, která se baví všemožným hekáním či jinými zvuky a tak se pomalu prodíráme dopředu, abychom měli alespoň něco z výkladu. Jeskyně se všelijak klikatí, občas je chodba vysoká, občas se zmenšuje natolik, že je nutné se přikrčit. Zdi jsou plné všelijakých úkazů, které připomínají zvířata, tváře či zamrzlé vodopády … nádhera. Asi po dvaceti minutách přicházíme do části jeskyně, která je zatopená a tak se pomalu otáčíme a míříme zpět. Cestou ještě procházíme jednou chodbou, která se dělí a opět
připojuje k hlavní jeskyni a po dalších dvaceti minutách šplháme po schodech na denní světlo.

Venku ochutnáváme místní pražené prasečí kůžičky a poté nasedáme do staré káry, která nás odváží do Casu pro již připravená zavazadla.

Popojíždíme na místní autobusák a usedáme do strašidelně vypadající káry, která vypadá, že sotva stojí na kolech. V prvním kopci se zdá, že jsme dojeli. Naštěstí jde jen o větší úhel auta, při kterém motor není schopen nasát dostatek nafty a tak po doplnění nádrže pokračujeme směle dál. Při každé nerovnosti se auto rozvrže, rozklepe a já jen čekám, co z něj odpadne jako první. K radosti všech dojíždíme až do Havany, kde máme domluven odvoz busem pro Kubánce. Má milá cestou do Havany domluvila s řidičem, že mě „na tajňáka“ vezmou zpět do 1000 km vzdáleného města MOA odkud pro mne přijela. V parku před autobusovou stanicí čekáme na řidiče autobusu, kterému předáváme domluvenou sumu a on s mojí milou přenášejí zavazadla do busu. Milá se po chvíli vrací a společně pak čekáme na domluveném místě před autobusákem. Nastává chvíle napětí, kdy bus nejede v oznámený čas a já si říkám, že už nám asi rozebírají zavazadla. Naštěstí to končí dobře a my po 15ti minutách napětí usedáme do autobusu. Konečně klid, říkám si, ale...

po deseti minutách nastává zvrat. Při první zastávce busu na druhém terminálu v Havaně slyším jakýsi nespokojený hlas říkající: „A TO SE MUSÍ OZNÁMIT POLICII!“. Nastává menší panika, ve které mě a ještě s jednou místní dívkou, na kterou již nevyšlo sedadlo řidič žádá vystoupit a posílá nás s policistou kamsi ven. Bez zavazadel, bez pasu a bez manželky se ocitám v bezprecedentní situaci a čekám, co se bude dít. Volám na řidiče, že mám pas u manželky a on, že ho prý nebudu potřebovat. Za policistou a řidičem busu, se s dívkou prodíráme davem na autobusáku ven na ulici, kde si řidič s policistou potřásají rukou a zřejmě si předávají nějaký úplatek. Řidič nám ukazuje asi 500 m vzdálené lampy, kde nás prý za chvíli vyzvedne. Nám nezbývá než mu věřit a vydat se zmíněným směrem .... zase chvíle napětí, kdy stojíme dva na liduprázdné ulici a doufáme, že na ni nezůstaneme do rána, či do příjezdu policejní hlídky. Po deseti minutách se k naší radosti objevuje autobus a my nadšeně usedáme na svá místa. Já k mé milé a dívka na schod za řidičem. Nechápu proč je má milá naštvaná. Prý mě viděla vystoupit samotného a najednou mě vidí stát na ulici s nějakou dívkou. Vše se však vysvětlí a my pokračujeme dál. Ach, co nás ještě čeká? Naštěstí „jen“ 15 hodin jízdy proložené několika zastávkami na bujarých odpočívadlech, kde se při sobotní noci odehrává nejedna společenská akce.

Dalším zpestřením proklimbané noci je jeden z řidičů, který baví půlku autobusu historkami ze života. Kolem jedné odpoledne konečně vystupujeme v MOA, kde nás očekává celá rodina. Máma, táta bratr a dcera mé nevěsty. Nasedáme do připraveného auta a kodrcáme se směr vesnice Punta Gorda.

Projíždíme kolem místní kolosální fabriky na nikl jménem Cheguevarra. Jméno má po známém revolucionáři, který ji založil. Celé toto město je industriální oblastí, jenž charakterizuje červená země nasáklá železitými minerály. Místní oblast je na celé Kubě známá jakožto tierra colorada (barevná zem). Dorazíme do domečku, kde nám rodičové moji milé zapůjčili jediný oddělený pokoj.

Po sprše a společném obědě se jdeme projít k do rybářské vesničky, kde potkáváme dva Němce a jejich místního překladatele. Prohazujeme pár vět, upíjíme trochu rumu, který vzali na procházku a pak pokračujeme sami dále k moři. Po chvíli se nám otvírá pohled na klidné moře a několik rybářských bárek houpajících se podél dřevěných mol. Nic víc k vidění tu není a tak pokračujeme zpět domů, kde nás čeká večeře. Původní plán vyrazit na nedělní disko se rozplývá, když znaveni kolem osmé usínáme.

Dnes ráno vyrážíme vyřídit pár věcí do města. Kolem desáté nás vyzvedává stylová kára z padesátých let a my vystupujeme u imigračního úřadu, kde zjišťujeme, že musíme do banky pro čtyřiceti dolarový kolek. Po hodinovém čekání v bance, kde jsme předběhli půlku čekajících se občerstvujeme v místní restauraci. Já si dávám talíř jménem mořská duha, jenž obsahuje tři druhy mořských plodů ,, mňami ,, a má milá něco jako uzené. Cestou na imigrační procházíme snad všechny krámy ve městě hledaje kolo pro dceru mé milé, vyřizujeme mé povolení k bydlení u mé nové kubánské rodiny a pak jdeme na návštěvu naší známé, u které máme domluvený měsíční nájem za 40 dolarů. Klábosíme, popíjíme a pak čekáme u místního bufetu na odvoz. Sem tam se připojí nějaký místní. Nejdříve kamarádsky klábosí a pak jak je zvykem žádá o dolar na pivo či něco jiného. Po chvíli přijíždí náš odvoz a my cestou domů navštěvujeme ještě horní část vesnice, kde si cestou do druhého patra málem rozbíjím držku na rezavých rádoby schodech. Nutno říci, že místní bydlení působí dost apokalypticky. Opuštěné byty v Milovicích jsou proti místní zřícenině domu luxus, ale místní lidé si holt nemůžou moc vybírat. Dokud vám neprší do postele a funguje televize, tak je prostě všechno fajn.

Země: 
Jak se ti líbil článek?: 
0
Zatím nehodnoceno